No, zdědila, ono na mě tak nějak zbylo. Nikdo ho nechtěl a aby končilo v kontejneru, to mi přišlo líto. A tak je u nás na chalupě. Valnou část roku pobývá křeslo ve stodole. Ale koncem jara dík teplým slunečním paprskům ho vytáhnu ven a zprovozním. Ometu pavučiny a smyju prach. A pak, když mě ovládne chuť lenošit, je mi křeslo společníkem. Nepostradatelným. Dá se totiž nastavit na sezení i na ležení. A ležení v něm, to je něco. To je zážitek! Zavřu oči a poslouchám.

Vítr, pohrávající si v korunách stromů, kvokání slepic, cvrlikání ptáků a bzučící hmyz, hlasy dětí z nedalekého hřiště, projíždějící auta. Všechny ty zvuky se slévají v jednu uklidňující melodii. Všechno je ok, všechno je jak má být. Paprsky slunce hladí a prohřívají mé tělo a tvář a mně je báječně. Tak báječně, že někdy i na chvilku usnu. A v tom snu cestuju. Sluníčko hřeje tak akorát? Jasný Jadran. Hodně fouká? Balt. Vedro? Egypt. Tady má představivost končí, zas tolik destinací jsem nepoznala.

V duchu při tom svém lenošení děkuji prozřetelnosti za tenhle dárek. Kdybych zdědila třeba kolo, bylo by to horší. Kolo by stálo někde ve stodole a jakmile bych šla kolem, křičelo by na mne:

„Jsi lenoch, pojď se projet, nebo tu zrezavím!“ Jenže jízda na kole není zrovna můj oblíbený způsob relaxace. Nevím proč, ale raději chodím pěšky. A to by mě pak trápily výčitky svědomí. Vyčítala bych si, že to kolo má pravdu, že jsem lenoch a bylo by po pohodě.

Napadá mě „vesmír ví“. Posílá nám to, co potřebujeme. Nebo to, co chceme?

Nevím. Ale budu o tom přemýšlet. Samozřejmě v křesle.