Pokud je stromeček, mám ráda pod ním ještě dárky, i když už rozbalené. A ty větší mi dělají vrásky na čele, kam já je propáníčka umístím?

Jeden dárek rozbaluji den po dni. Je to kouzelná krabička od mé vnučky a v ní šuplíčky s dárečky na každý den. A když si ráno udělám kávu, otevřu dychtivě jeden šuplíček a raduji se z dárečku, ručně vyrobeného. Srdíčka, náramky, malovaný kamínek, andílek na kožené šňůrce, ptáčkové z vlny, krásně barevní, prostě nádhera. Ještě několik dní budu rozbalovat s dychtivostí dítěte.

Po vánočních svátcích jsem jela od vnučky, potěšena pokroky naší Sabinky, která začíná vnímat svět. Za mlhy jsem v pořádku dojela do Teplic a zůstala stát před železničním přejezdem. Přede mnou auta a když se zvedly závory, rozjela jsem se za nimi.

Neskutečné, teď jsem se podívala na mobil a zjistila jsem, že opět neuloženo a to jsem dala zveřejnit. Ale já se nedám a dopisuji už po čtvrté. A pokaždé jiné uskupení slov, co se dá dělat.

Když jsem byla za závorou, začala svítit červená a co teď, Stát, nechat spadnout závoru na auto a tím pádem můj konec, nebo ještě projet? Projela jsem a zajímavé, že jsem zůstala v absolutním klidu, žádné rozrušení. Asi jsem přidělala spoustu práce mému archandělu Rafaeli. Promiň můj anděli strážný. Budu už opatrnější. Při cestě domů, se mi rozbřesklo, jaký by to byl malér, co smutku bych rodině způsobila. Ani slůvkem jsem se doma nezmínila. Jak je život křehký a dovede rychle vyhasnout. A jak bych pak mohla dále navlékat své drobné korálky radosti? Zde již určitě ne. Vždyť tak často přejíždím přes tento přejezd, možná, že je to tím, že už automaticky. V duchu se omlouvám své rodině, co bych byla mohla způsobit.

Až dnes jsem si řekla, že dám tento můj nedobrý zážitek na papír, abych si to vryla do paměti. Abych nikomu nezpůsobila potíže a také velký smutek. Abych tu prostě ještě mohla navlékat své drobné korálky radostí. Abych mohla rozdávat lásku a také ji přijímat. Vždyť nám život ještě toho tolik nabízí a to se nesmí odmítat. Opatrujte se přátelé.♥