Proč nosí kominíci štěstí
Ilustrační foto: Pixabay

Kdysi bývalo zvykem, že člověk po úraze putoval na šest měsíců do rehabilitačního ústavu. Mělo to logiku – každý se tam naučil (v rámci svých možností a schopností) maximální soběstačnosti. Tam to z něho po dobrém, i po zlém, vyždímali. I já se tam ocitla.

Hned po příjezdu jsem „vyfasovala“ invalidní vozík, byl veliký a těžký. S vynaložením všech sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod. Po tomto výkonu už mi nezbyl ani gram sil na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. No jo, ručičky slabučké a vozík veliký a těžký.

Seděla jsem teda na pokoji u okna, dívala se z něj a tiše záviděla všem, kdo mohli dál než na už zmíněný záchod. Můj smutek mi ale nebyl vůbec nic platný. Ani slzičky, které mi občas tekly kvůli tomu po tváři.

V pondělí jsem se na výcviku soběstačnosti doslechla, že tam zástupci jedné německé firmy přivezli pět nových vozíků na otestování. Potřebovali zjistit, jak se budou chovat v náročném terénu, při překonávání obrubníků, nějakého toho schodku, v trávě… tiše jsem poslouchala. Věděla jsem, že vozíky dostanou kluci se zdravýma rukama, kteří tohle všechno zvládnou. Bylo mi z toho strašně smutno – já zase budu sama sedět na pokoji a dívat se z okna, jak jezdí po venku. Jednou se tam tak dostat, jednou se podívat ven, nadechnout se, podívat se na oblohu, nastavit tvář slunci… nesedět pořád jenom na pokoji…

„A ty bys nechtěla takový vozík?“ Zaznělo mi u ucha. Připadalo mi to jako hodně krutý žert. Podívala jsem se na Hanku a do očí se mi opět tlačily slzy. Proč se ptá, když moc dobře ví, jak jsem na tom, jak moc slabé ruce mám, jak nezvládám ani jízdu po budově.

„Nebul!“ podala mi kapesník. „Ptám se tě vážně.“

Štípla jsem se do ruky. Nezdálo se mi to. Vyvalila jsem na ni oči: „Já?“ Zakoktala jsem. „To víš, že chtěla“, zvolala jsem. Pak jsem se ale vrátila do reality a tiše pokračovala: „ale mně ho nikdo nedá. Nedokáži sama...“

Hanka mi skočila do řeči: „Přivezli i jeden dětský, nevěděli, že tady nejsou děti. No a ty jsi jediná, kdo výškou i váhou odpovídá dítěti. Tak mě napadlo…“

„Uau!“ Zařvala jsem radostí.

„Uau!“ Zařvala jsem znovu, když mi ho Hanka přivezla. Byl malinký a lehký, že i moje slabé ručičky ho hravě uvedly do pohybu. A ke všemu byl červený a já červenou barvu miluji.

„Uau!“ Zařvala jsem potřetí, když jsem si na něj sedla.

 „To je paráda!“ A už jsem pádlovala, co mi síly stačily. Raz - dva jsem byla na konci chodby. Po prvé po půl roce! Výtahem dolu… Paráda! Poprvé jsem pocítila volnost, svobodu.

„Pozor! Je super lehký!“ volal ještě kdosi za mnou. „A má nový systém brzd, ať nevyletíte!“ Ale to už jsem ani moc nevnímala. Konečně jsem se sama dostala dál než na záchod! Konečně jsem se dostala z budovy ven! Uau! Venku bylo tak krásně! Modrá obloha, sluníčko… tráva… Štěrk! Uhlí! Brzdy! A pak už jen uhlí, uhlí, uhlí… Všude kolem – pode mnou, vedle mě, na mě – uhlí, uhlí, uhlí.

Když jsem se z něho konečně vyhrabala ven, stál tam malý kluk, koukal na mě a hodnotil: „No ty teda vypadáš! Kominík hadra!“

Najednou se mu pusa roztáhla od ucha k uchu, začal radostí poskakovat a křičet: „Přinesla jsi mi štěstí! Přinesla jsi mi štěstí! Jasně! Kominíci přece nosí štěstí!“ Poskakoval a tleskal ručičkama.

Nic moc jsem nechápala. Přesněji řečeno nechápala jsem vůbec nic.

„Jenom musíš jít se mnou.“

„Já? A kam? A proč? A takhle? Vždyť jsi sám říkal – kominík hadra. To nejde. Možná, až se umyji.“

„Ne! Ne! Ne! To by bylo pozdě – jsi špinavá a o to právě jde! Musíš jít se mnou za mojí mámou taková, jaká jsi. Prosím, prosím, pojď se mnou,“ začal škemrat. A na vysvětlení dodal: „Maminka mi slíbila, že když najdu někoho, kdo je víc špinavý než já, nedá mi na zadek. A víc špinavá už jsi jenom ty.“

 

 

 

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
8 komentářů
Soňa Prachfeldová
Dojalo mě vaše vyprávění!
Daniela Řeřichová
Kouzelná povídečka;, vtipná, láskyplná, s nadhledem. Přeji vše dobré.
Eva Mužíková
Paní Věro, TO nemá chybu!! Jak píše níže Libuška, píši i já - jen tak dáaal.
Martina Růžičková
Prima příběh. :-)
Blanka Lazarová
Napínavé až do konce, kde je ten kominík. Bingo ! :-)
Alena Velková
Pěkná pointa :-)
Jana Kollinová
Moc milé vyprávění.
Libuše Křapová
Věro :-) díky sa podělení se o krásný zážitek :-) aspoň z pohledu toho kloučka :-) kdo vám nakonec pomohl se umýt a dát do pořádku? A pište dál, mně se vaše povídání moc líbí a dobře se čte :-)
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše