Učila jsem se celkem nevalně, tedy v porovnání se sestrou premiantkou, a svůj nezájem o vědu jsem kompenzovala zvýšeným zájmem o oblast uměleckou. Místo nad matikou bylo lze mě načapat při tvorbě nevídaných uměleckých děl na poli výtvarném a literárním. Občas jsem byla donucena i k recitaci, ale to byla činnost, která mým uměleckým sklonům příliš nevyhovovala.

V deváté třídě jsem už měla jasno. Budu malířkou světového jména! Rodičům jsem svým kategorickým rozhodnutím zamotala hlavu, protože se obávali svodů velkoměsta, kde se mnou zvolené střední školy nalézaly. Proto se rozhodli, že mě tedy pustí z domu, ale ne do Prahy, jak jsem doufala, ale do Uherského Hradiště, kde byla taky umělecká průmyslovka, a na rozdíl od velké Prahy bylo dle mých rodičů v malém Hradišti mnohem méně nebezpečenství.

Přípravě na talentové zkoušky jsem věnovala značné úsilí, na rozdíl od matiky a češtiny. Tam to bylo hop nebo trop. Jedinou mojí nadějí bylo oslnit svými výtvarnými nápady, když trojčlenkou omráčím těžko.

Zkoušky proběhly a já jsem asi neoslnila, ale taky si neutrhla ostudu. Dokonce i tu češtinu a matiku jsem zvládla. Po čtrnácti dnech horečného očekávání jsem obdržela výsledky. A byla jsem přijatá! Dodnes si pamatuju, jak jsem byla šťastná, jak jsem každému nadšeně líčila mou zářnou budoucnost na vysněné škole! No a za čtrnáct dnů jsem měla ve schránce další obálku. Tentokrát ze školského odboru v Hradci Králové. Tam mi jednou větou oznámili, že moje budoucnost není zářná, že ze mě prostě umělkyně světového jména nebude. Zkrátka mi tam sdělili, že není ve státním zájmu, abych studovala mimo své rodné město...aby bylo jasno, psal se rok 1971, doba normalizace a temna. Jedna patnáctiletá holka přece nemohla chtít studovat někde, kde by z ní mohli udělat umělkyni světového jména, to dá přece rozum! Jen ať pěkně zůstane doma a moc si nevyskakuje.

Zhroutil se mi svět. Tatínek se na to nemohl dívat, a tak se vypravil na ten školský odbor do Hradce. No a tam se dozvěděl, že můžeme být rádi, že mi dovolí studovat v rodném městě na gymnáziu, kde bylo málo uchazečů, že vůbec můžu studovat, taky mi mohli povolit jen učební obor, že. Tak jsem skončila na gymnáziu. Paradoxně na přírodovědném gymnáziu, plném matiky, fyziky, chemie, deskriptivy a kreslení jen technického.

„Já teda na ten gympl půjdu, ale učit se nebudu," sdělila jsem tehdy zdrceným rodičům, a to jsem celé čtyři roky dodržela. A rodiče ani nemrkli, i když jsem měla reparát z matiky a čtyřky odshora dolů. Tedy kromě češtiny a dějepisu, abych byla přesná, tam jsem měla dvojku, a stejně tak i z chování.

Maturitu jsem zvládla kupodivu slušně, tedy až na matiku. To mělo jeden jediný důvod, chtěla jsem na vysokou školu. A to přímo na UMPRUM v Praze. Jak jsem byla naivní! Zkoušky jsem dělala celkem pětkrát a nakonec mi profesor Hegar ukázal můj posudek, kde bylo napsáno: Studium na vysoké škole nežádoucí... vyšší vzdělání mi bylo umožněno ve Školském ústavu umělecké výroby, který nespadal pod ministerstvo školství, ale kultury.  

Tak to vidíte; oblečená, neoblečená, obutá, neobutá. Vzdělaná, nevzdělaná. Můj život se ubíral směrem, který mi byl určen. Na gymplu byla bezva parta, našla jsem tam svou velkou lásku a dodnes na ty čtyři roky ráda vzpomínám. Na vysokou školu jsem se nedostala, ale zase jsem mohla pracovat v Československé televizi a malovat kulisy, to se každému nepoštěstí. Ale stejně by mě zajímalo, jaký život bych žila, kdybych studovala v tom Uherském Hradišti. Ale ruku na srdce: světovou malířkou bych se stejně nestala.