Cesty osudů
Ilustrační foto: Freepik

Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…

Tehdy to bylo v jiném městě a v jiné nemocnici. Náhodně a vlastně nechtě jsem k ní přistoupila. Zbaběle jsem se jí vyhýbala už několik týdnů. Poprvé, od té hrozné události, ji teď vidím zblízka stát v koutě nákladního výtahu, chudší o nejméně deset kilogramů a své dvě děti. Je nás tu víc, a tak svůj pozdrav rozptyluji do prostoru, bez přesného určení. Napětí by se tu dalo nožem krájet. Snažím se, jako většina ostatních, vyhnout přímému pohledu. Nelze si však nevšimnout její nápadné bledosti a bezmocného výrazu v očích. Pocity soucitu se ve mně střídají s pocity hanby, jak si s „tím“ nevím rady. Stisknout jí alespoň ruku? Zablekotat něco o lítosti? Jakákoliv slova mi teď připadají, jako znesvěcení jejich památky, jako otvírání rány, na které se sotva pracně tvoří krevní sraženina a bolest musí být nesnesitelná. Nenaznačím-li nic, budu zbabělec. Ve svých sotva 20 letech jsem byla tehdy zbabělec.

Když se ta zpráva rozletěla po všech odděleních, včetně k nám na interní JIP, chodil vyšokovaný celý náš malý špitál. Byli jsme tam všichni jako jedna velká rodina a najednou, během několika dnů, nám chyběly do počtu dvě malé děti.

Jako obvykle doprovází starší dcerka školačka mladšího brášku do školky. Jako obvykle, když má odpolední, se za nimi máma dívá z okna, dokud nezajdou za roh. Pak, naprosto neobvykle, se tam náhle sbíhají lidé. Skřípění brzd náklaďáku až k mámě slyšet nebylo. Chlapeček na místě, holčička za tři dny v nemocnici…

* * *

Jako kamínek, neustále tlačící v botě, v sobě několik let nosím tu zbabělost. Vždyť byla pokaždé tak příjemná, milá a obětavá…
Jednou se mi ten kamínek přeci jenom podařilo vyklepat. Potkala jsem ji s rostoucím bříškem. Šťastnou a zářící. Řekly jsme si také jenom: „Dobrý den,“ ale v našich úsměvech se dal dočíst zbytek.

* * *

Po tom setkání v podzemí na sebe brzy narážíme u dveří „mé“ ordinace a já ji ochotně beru pod starostlivá stomatologická křídla mojí šéfky. Brzy přichází objednat i syna. Opisuji z jeho zdravotní kartičky nacionálie a hele – tak to byl tehdy v tom vypouklém bříšku on...

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
32 komentářů
Dana Puchalská
Ano Ivo.... Život je někdy opravdu těžký...
Iva Bendová
Děkuji za další reakce. Příběh jsem vybrala ke zveřejnění pro jeho poselství, že není všem dnům konec, i když se v té největší přechodné temnotě zdá, že je, že třeba osud toho pozdějšího syna té ženy byl možný jen na základě této strašlivé tragédie, že by se jinak nenarodil. Jak se říká: "Cesty páně jsou nevyzpytatelné." Kamarádka, která kdysi přišla o 18 letého bráchu /naboural se na motorce/ měla jednou po smrti maminky, která se tou ztrátou celý zbytek života nesmírně trápila, zvláštní sen. Viděla ji z knihou osudu, ve které se psalo, že člověk se vrátí k pozemskému životu po tolika letech, kolika se dožil. Bratr byl od ní o deset let starší a kamarádce se přibližně za 18 let od jeho smrti narodil syn...
Zuzana Pivcová
Je to zoufale smutné, já jsem při autohavárii přišla "jen" o 32-letého partnera, zatímco jedna bývalá spolužačka ze střední školy ztratila ve chvíli 8-letého synka, kterého přejelo auto před domkem v Týně. A sekretářce v práci zabila chlapce prvňáčka meningitida. Když pak začala vyprávět, jakého si doma pořídili pejska, nedokázaly jsme jí říct ani větu a tekly nám slzy.
Iveta Tomčíková
Paní Ivo, pohybuji se velmi blízko lékařů a sestřiček víc jak čtvrt století- dosud. Váš příběh není jen jeden, nebo-li je jeden z mnoha. Velmi oceňuji, že víte co je možné napsat (i když má příběh své již promlčené za ta léta), velmi oceňuji i to, že s vaší povahou (jak jste napsala, že jste plakala, když jste tu četla komentáře), dokáže i dnes ještě ve zdravotnictví pracovat. Od sester, které pracují nyní vím, že toto se dnes moc nenosí, neb by vyhořely. Držím Vám palce ať Vám se to nestane. :-)
Irena Mertová
12:42 - Pojem „Spiritual Awakening Realm“ v kombinaci s konkrétním WhatsApp kontaktem ( předvolba +1 782 odpovídá Kanadě – Nové Skotsko/Ostrov Prince Edwarda) vykazuje typické znaky spirituálního podvodu nebo manipulativní skupiny. Nejde o žádnou uznávanou organizaci, ale spíše o aktivitu, která zneužívá zájem o spiritualitu k osobnímu prospěchu.
Iva Bendová
Vážím si i dalších reakcí a moc za ně děkuji.
Jan Zelenka
Nejsou jen pozitivní příběhy. Ivo, dobře napsáno.
Ingrid Hřebíčková
Kdysi jsem pracovala v kanclu, kde vedle v oddělení byla mladá žena se synem. Zůstala s ním sama. Z práce jsem odešla a po letech jsme ženu znovu se sestrou potkaly. Sdělila nám, že její jediný syn tragicky v 18.letech zemřel. Mluvila o tom s námi. Pozvala nás k sobě. Bylo mi hrozně těžko...
Marie Seitlová
Smutné a velmi citlivé téma.
Soňa Prachfeldová
Strašný tragický příběh. Maminka musela být silná osobnost, když se z toho dostala. Ať už ji jen štěstí provází.
Anna Potůčková
Vše už tu bylo napsáno. I u mně jsou slzy na krajíčku, to zasáhne snad každého člověka, který je rozumný a s druhým cítí.
Blanka Lazarová
Ivo, citlivé téma, sdílím se slzami v očích. Děkuji.
Iva Bendová
V žádném případě, Jitko. Vážím si každého komentáře, a to i s jiným úhlem pohledu. Navíc nemám ve zvyku používat narážky, nemířím proti nim ani proti Vám.
Jitka Caklová
Ivo, 13:42: :-) :-) Trochu odlehčím, já také zůstávám sympatickou bytostí s velkým srdcem i duší. Můj druhý manžel se o tom přesvědčuje denně a ne každý to vidí. Člověk, aby v nelehkém životě obstál, se nesmí brát příliš vážně a věřím, že mými komentáři neznehodnocuji Váš článek :-) :-)
Iva Bendová
Děkuji, Jani Š. Po prvních reakcích dopoledne jsem si i poplakaka, i když je to příběh starý bezmála půl století a mnou poprvé zpracovaný před cca 20 lety. Děkuji znovu všem.
Jana Šenbergerová
Bez patosu, a přesto citlivě napsaný zážitek. Vidím rozdíl mezi zbabělostí a citlivostí a ty, Ivo, jsi v mých očích člověk citlivý.
Iva Bendová
Děkuji velmi za chápavé komentáře plné sdílených emocí. Moc si toho vážím. Ta žena, co vím, zůstává po celý život sympatickou bytostí s velkým srdcem i duší. Můj druhý manžel se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži, když jsme se ještě neznali. Setkali se na jednom pracovišti, a když mu bylo hodně ouvej, řekla mu, že ho obdivuje, a že hodní lidé to nemají na světě jednoduché. Měla neobvyklé příjmení i příběh, a tak při domácím vyprávění slovo dalo slovo a poznala jsem, o kom je řeč.
Zdenka Soukupová
Ivo, v podobné situaci bych byla asi taky zbabělec. Dojemně a s citem jsi popsala tak velkou tragédii. Máš můj obdiv.
Alena Velková
Citlivě uchopené tragické téma.
Libuše Křapová
Uf, Ivo! Díky.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše