Protože jsem ji dosud znala pouze z nadhledu z dálnice, vedoucí do Prahy, uvítala jsem možnost se s želivskou přehradou (jak ji místní nazývají) seznámit trochu blíže. 

Švihovská vodárenská nádrž slouží jako zdroj pitné vody pro téměř milión a půl obyvatel Středočeského kraje včetně Prahy. Své jméno dostala po obci Švihov, zatopené kvůli její výstavbě. Želivskou je nazývána kvůli svému hlavnímu přítoku, řece Želivce. Obvod nádrže činí 160 kilometrů, délka je něco přes 39 kilometrů. S Prahou je přehrada spojena 52 kilometrů dlouhým tunelem, který vede až do Jesenice u Prahy a je jedním z nejdelších tunelů na světě.

Výchozím i konečným bodem výletu byla obec Hněvkovice (na mapě v horní části uprostřed) nedaleko Ledče nad Sázavou 

Pohled na hlavní hněvkovickou dominantu v dopoledním oparu

Kostel svatého Bartoloměje je od 3. května 1958 kulturní památkou. První písemná zmínka pochází z roku 1262. Dnešní podobu s presbytářem a západní hranolovou věží kostel získal gotickou přestavbou ve druhé polovině 14. století. Dodatečně byly do stavby přidány románské prvky z jiné, nejspíše zrušené sakrální stavby. Stavba byla dříve také patrně opevněna, což dokladují dodnes patrné terénní úpravy. Ke kostelu náležela tvrz, jež byla obývána scholastiky kapituly. Jeho interiér zdobí gotické malby (např. Klanění tří králů, výjev Bolestného Krista a další), zrestaurované v devadesátých letech 20. století.

Cestou lesem k nádrži jsem se kochala přírodními úkazy, například osaměle rostoucí borovicí, ohnutou, ale nezlomenou (v galerii). Pomalu jsme se blížili k obrovské vodní ploše (přes 1600 hektarů). Celkový objem je 309 miliónů kubíků vody. Úpravna vody podává výkon sedm tisíc litrů za sekundu. Velkou zajímavostí je, že zde žije jediná dravá kaprovitá ryba v Česku, bolen dravý.

Ten den bylo velice větrno a mrazivá zima. Sluníčko si s námi pohrávalo. Chvílemi vykouklo zpoza mraků, ale po většinu času se za nimi schovávalo a vytvářelo zajímavé kreace.

Břehy byly plné drobných mušliček. Zavzpomínala jsem si na dětství a několik si jich vzala s sebou na památku na tento krásný den. 

Chvílemi se nebe zatáhlo do černa, před námi se vlnil příboj a vodní hladina zářila do daleka jak černé diamanty

A jak se mi do názvu tohoto vzpomínání přimotal hrdinný komsomolec Pavka Korčagin z románu Jak se kalila ocel? :-)) Před mnoha a mnoha lety jsem si na zimní výlet do Jeseníků (jako naprostý nesportovec) pořídila skromnou zimní výbavu včetně bot (na snímku). Byly vysoké, pohodlné, uvnitř s teplým kožíškem. Absolvovaly se mnou mnohé výšlapy a pomalu dosluhovaly. Toto měl být jejich poslední výlet ... Skutečně byl .... Na zpáteční cestě mne pomalu začala opouštět jedna z podrážek. Vzala jsem to s humorem a vzpomněla si přitom na literárního hrdinu povinné četby - mladého soudruha Pavku Korčagina, který obětoval své zdraví při výstavbě železnice na Sibiři. Povinnou četbu tohoto druhu jsme měli ve třídě rozdělenou. Na mne vyšel tento autobiografický "skvost" Nikolaje Alexejeviče Ostrovského (1904 - 1936), na spolužačku například Šolochovova Rozrušená země (ještě větší slátanina). Obsah knihy od nás pak opsala celá třída. Moc si toho nepamatuji, ale utkvěla mi v paměti jedna scéna, v níž nadšenému úderníkovi upadla v mrazivém sibiřském blátě podrážka u boty, ale on, geroj, omotal bosou nohu onucemi a kutal vesele dál ... Společně s bydlením v nevytápěných stanech na to ovšem později dojel ... Následkem starých zranění z dob ruské občanské války a prožitých útrap při budování komunismu (kde udělali sovětští soudruzi chybu??) ochrnul, silně se nachladil, nakazil tyfem a později také oslepl. 

Podrážka mi - naštěstí - odpadla až po dosažení cíle. Botičkám jsem po návratu domů poděkovala za dlouholetou věrnou službu a rozloučila se s nimi. Už jsem si pořídila nové. Pokud mi vydrží tak dlouho, jako ty předchozí, budou se mnou až do sklonku mých dnů ... :-))