Dítě mělo dítě. Proto i náš vztah je více než nadstandartní. Otec v padesátých letech sloužil vlasti v jednom jihomoravském městě, kde na zámku, který byl ze šlechtického sídla přebudován na kasárna, jako muzikant troubil z věže večerku. Se svými tmavými vlasy, které měl sčesány jako hollywoodští herci, s pronikavě modrými očima okouzlil mladičkou dívku. Chybělo mu milování a má maminka byla vstřícná. V měsíci máji někde na mezi, mezi rozkvetlými kvítky mě stvořili. Já spatřil svět již na severní Moravě. Matce bylo 25 let a už jsem měl další tři sourozence. O všechny se postarala a vychovala.

Na jižní Moravu jsme jezdívali za babičkou. Jsou to jedny z prvních mých vzpomínek. Byl jsem zvídavý čtyřletý klučina. Stojíme na peroně a k nám supí velká rychlíková parní lokomotiva. „Maminko, s tou nádhernou mašinou pojedeme k babičce“? „Ano Jindříšku“. Z otevřeného okna pozoruji míjející krajinu. Bodlo mi v oku. Uhlík z komína. „Au, au, pláču“. Maminka si mě přivinula k sobě. Ucítil jsem její svěží vůni. Mládí. Ne jako dnes, kdy mají ženy první dítě ve třiceti. Na dveře kupé zaklepali dva mladíci. „Mátu tu volno“? „Ano“. Matka se jim asi líbila. Začali flirtovat: „To je vaše dítě“? „Ano“. „Tak to jste velmi mladá maminka“. „Proč vás to zajímá“? Odpovídá má maminka. Kolem právě procházel průvodčí. Já vystřelil za ním: „Pane, pane, ti cizí páni zlobí mou maminku“. Bránil jsem ji.

Život tropí hlouposti. Bylo mi sladkých šestnáct, táhneme s kluky na diskotéku do „Komuny“. Franta povídá: „Včera jsem Tě viděl na městě se ségrou“. Nebyla to sestra, byla to maminka. Zemřel mi praktický lékař. Stejný ročník jako já. Nová mladá lékařka si mě pozvala na preventivní prohlídku. „Na co zemřeli vaši rodiče“? „Nezemřeli. Maminku ještě mám“ Odpovídám. Kamarádi a známí již rodiče nemají. Proto si ji musím ještě užít.

Žena mi domlouvá: „Tvá matka bude mít brzy devadesát. Jezdi za ní, častěji“. Polepšil jsem se. Bydlí od nás 80 km a navštěvuji ji jednou za měsíc. Žije sama ve dvoupokojovém bytě. Rozmlouvá s Bohem a modlí se za své děti, vnuky a pravnuky. Má jich požehnaně. Manželka ji obvykle požádá, ať se pomodlí za naši dceru, ať ji Bůh ochrání. Pracuje v misi v Sýrii, kde zuří válka, a umírají lidé.

Když vyjedu výtahem do jejího patra, tak již mě vítá ve dveřích. Úsměv na tváři, vějířky kolem očí, z kterých září štěstí, že mě opět vidí. Je skromná žena.  Jsme s bratrem moc vděční, že o ni pečuje naše sestra. Uklidí ji, nakoupí, vykoupe, vypere a dělá ji doprovod k lékaři. Bratr ji odveze a přiveze na mši svatou. Jinak je soběstačná. Celá početná širší rodina ji má ráda a pravidelně k ní chodí na návštěvy. „Milá maminko víš, co bych si ještě přál“? Pokud se toho dožijeme, tak oslavit společně mou osmdesátku.