Někdy to trvá, někdy se musíš dostat na samé dno, a tam se teprve odrazit. Ach, sladká svoboda, nic není cennější, nic není důležitější.

Odrazila jsem se a nadechla. Už nikdy si nenechám vzít svobodu a sebeúctu. Od 4. října nejsem osamělá, jsem sama. Sama sebou. Deset let to trvalo, než jsem odešla ze vztahu, který mě jen ničil. Alkohol, hrubost, pohrdání, nenávist a ponižování, to všechno stačilo zahubit, co bylo kdysi láskou. Láskou, co trvala jen chvíli, než se překlopila do opačné polohy. Do nelásky…

4. října skončilo jedno velké martyrium, jedno manželství…a já jsem volná.

V den, kdy to skončilo, jsem odjela do města v mém srdci nejmilejšího. Tam, kde jsem se narodila, kde jsem žila s rodiči a sestrou, kde mám dosud své kamarády z gymplu. Dva dny jsem chodila městem, déšť šuměl a všechno kolem bylo v rovnováze. Nebyla jsem sama, byli se mnou rodiče a doprovázeli mě po dávných místech dětství a mládí...

Jestli chcete, provedu vás taky…

(Psáno a foceno v říjnu 2019)

Nádraží mé rodné Moravské Třebové

Škola, kam jsem chodila od první do páté třídy.

 ...v ulici Dr. Janského bydleli od roku 1984 v tom žlutém domě moji rodiče. Ulice Dr. Loubala se jmenuje po tátovi...

 ...můj rodný dům, zvaný Barák. Nejkrásnější na světě. Tam nahoře vlevo jsme bydleli, v nemocnici na konci zahrady...

...u vchodu do  nemocnice je obchůdek, skoro stejný jako kdysi. Tehdy se jmenoval Bouda a já tam chodila odmalička sama nakupovat...

 ...kousek od nemocnice je muzeum; tam jsem pracovala na brigádě...

 ...naproti muzeu je v bývalém klášteře moc hezká sociální Laskavárna... 

...vlevo ta budova je gymnázium, dnes už bývalé...

  ...ta čtyři okna vlevo nahoře byla naše třída...

...hned vedle školy a kostela je bývalá latinská škola, kde byl školní klub a v něm pracovala moje maminka...

...renesanční zámek - chlouba města. Za komunistů byl zcela zdevastovaný, jako ostatně leccos, ale dnes je to opravdu krása...

..je načase vydat se na kultovní místo - na Křížový vrch, zvaný Křižák. Cesta k němu vede od zámku tudy a doprava. Kdybyste se vydali doleva, dojdete za chvilku k penzionu V podzámčí, kde jsem nalezla útočiště...

Když se před hřbitovní branou otočíte, máte město jako na dlani.

„Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Gläserová, pohřbená zde 25. 1. 1825 a znovu pohřbena 29. 6. 1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí ať je mír.“ Příběh velké a nešťastné lásky Anny a Josefa...

...na zmoklém sobotním náměstí se usídlili světští...

... v neděli vylezlo sluníčko, ale já jsem musela odjet zpátky do Prahy ...                                                                                                     

 Nejen moje rodné město, ale i okolní krajina je kouzelná.  Vrátím se....já se tam vrátím...