Se svou výškou pouhých 461 m vyčnívá z úrodné nížiny a je nepřehlédnutelnou dominantou širokého okolí. Praotec Čech věděl, proč se usadil se svou družinou právě tady. Kousek od Řípu jsem se usadila i já se svou rodinou a tahle bachratá pralinka mi asi nikdy nepřestane chutnat. Moje prosincová stať Poslední výšlap roku 2024 na Říp se příliš nevyvedla, přesněji hustou mlhou zahalený kopec fotogeničností nevynikal.

Pokusím se dnes o reparát s jarní verzí výstupu na Říp. Píše se 23. duben, stoletá lipová alej z Rovného k Řípu září čerstvou zelení, jarní slunko se směje a do aleje a prostoru kolem ní směřují desítky pouťových atrakcí. Staví se kolotoče, horské dráhy i nejroztodivnější "udělátka" , která šimrají mé útroby, aniž by se houpala, točila, stoupala k nebi a zase padala dolů k zemi. Tam někde ve výšce semletá otáčením zleva doprava a nahoru dolů bych asi umřela. Tuhle zábavu ponechám dobrodruhům a přeji jim, ať si jí o víkendu při slavné Řípské pouti užijí dosytosti.

Moje kroky jako už mnohokrát směřují nahoru na horu. Užívám si naprostý klid a poslouchám jen švitoření ptáků v korunách. Kupodivu jsem sama i nahoře u rotundy sv. Jiří a sv. Vojtěcha. Nedávno se vykácely náletové dřeviny kolem ní a stavba pěkně vyniká. V tuto dopolední dobu je sice zavřeno, ale to mi nijak nevadí. Já se chci jen projít po temeni kopce, obejít si vyhlídky a pokochat se výhledy.

Kvůli sluníčku směřuji nejprve na vyhlídku Pražskou. Bohužel obzor je poněkud zamlžený a Prahu dnes určitě nespatřím. Dost mi tam chybí lavička, na které jsem ráda sedávala, klátila nohama a dívala se na barevná pole a vesničky.

Další vyhlídka je za rotundou na opačném konci Řípu. Tam naopak lavička přibyla. Z tohoto místa je vidět Roudnice nad Labem, v dáli za ní Litoměřice a obzor s vyskládanými kopečky Českého středohoří. Ačkoliv viditelnost zrovna dobrá není, posedím a v duchu si přeříkávám jejich názvy.

Blíží se poledne a mně nezbývá, než se pomalu vydat na cestu domů.