Nejinak tomu bylo i včera v šest hodin ráno.
Tramvaj, pak autobus, který vyjíždí z konečné.
Sednu si na volné sedadlo a pohroužím se do myšlenek.
No jo březen je tu, dlouho očekávané jaro, pár řádek by se šiklo!
Jenže..., moje Múza někde zaspala!?

Naproti mně seděly dvě starší slečny, tak kolem třicítky.
Obě krátce střižené, jedna půlku hlavy skoro dohola, obarvenou na zeleno, druhá totéž ale do barvy oranž.

(Aha..., jaro, veselé barvy, pryč se zimní šedou myší barvou! - hledám inspiraci k psaní...)

Na teploměru bylo po ránu kolem pěti stupňů, slečny to pojaly též už jarně, obě měly na sobě džíny a mikiny. Nic víc.
Jo vlastně ještě něco, na nohou sandály.

(Hm..., jaro, přináší oteplení, pryč s pěti navlečenými vrstvami oblečení... Vyloupněme svou krásu z té nevzhledné zimní kukly... Múzo kde jsi...?)

Barva mikin jim sice s křiklavými barvami na hlavě neladila, ale o to byly veselejší a nepřehlédnutelnější.
Jen ty džíny, jakoby byly o pár (možná víc než pár) čísel menších.
Hmota zvící netučný tvaroh se jim valila z obou stran pasu až do rozměrů Mischelinky od bagru.

(S příchodem jara by jsme se měly nejen my ženy zamyslet nad svou postavou...)

Dívky koukaly z okna, žvýkaly a mlčely.
Najednou se jedna ze slečen podívala na druhou a řekla:
"Ty vole, mě dneska bolí kurva to koleno, asi bude změna počasí!"
Druhá dívenka přehodila žvýkačku z jedné strany úst na druhou a odpověděla: "Se poser vole, mě bolí celá budka!"

(Jéje..., já málem zapomněla na ptáčky, na malé zpěváčky, kteří se budou vracet z teplých krajin!)

A pak že Múza zaspala!