Roky běží, děti už odrostly, láska novomanželů ochladla, nastalo odcizení. Už nežijí spolu, ale vedle sebe. Soužití se změnilo na partnerské soupeření. Jeden se něčím provinil nebo druhý nesplňuje očekávání, oba mají kritické výhrady navzájem. Záležitosti, nad nimiž by někdo mávl rukou, jsou pro ně zásadní a zcela netolerovatelné.

Oba mají ještě kus života před sebou, tedy je tu určité východisko. Zbavit se problémů a začít nový život. Co poradí kamarádi a důvěrní přátelé? Důvěřuj, ale i prověřuj! V partnerském vztahu to znamená, nevěřím ti a jakmile něco zjistím, končíme! Chtějí oba partneři žít v očekávání rozchodu a chystat se už na něj?

Že nelze tak dále žít, musí se rozejít a bude pokoj. Tak radí kamarádka přítelkyni. Zde platí osvědčené, neslyšet, nic nepřipustit a nenechat se vmanévrovat do situace, se kterou pak ona sama se musí nějak popasovat.

Podváděná pokud nic neví, žije si svým životem s vlastní tváři. Odhalením pravdy se stane buď podváděnou chudinkou a trpící blbkou anebo hrdou samoživitelkou. Možná ona sama už i něco tuší. Třeba má důvod zatím nic nevidět a vyčkává s rozhodnutím rozbít si vlastní rodinu svědectvím ukecané kamarádky a potom už nenáviděné, bývalé "přítelkyně".

Není lepší neptat se a smířit se s myšlenkou, že partner možná mohl mít nějaký úlet. Neví to, ale chce nebo nechce s ním dál žít. Pátráním v minulosti se také může něco dozvědět, ale jak pak s tím naložit?

Totéž platí pro každého z nich. Zatloukat a nikdy se nesvěřovat nikomu. Pokud partnerovi něco vyslepičí a on možná i něco tuší a mlčí, tak svůj problém přenáší na něj. Partner teď musí něco řešit. A chce něco řešit? Jak se vlastně zachovat? Radikálně, rozchodem anebo odpustit a trvale být podvedený v očekávání dalšího políčku sebevědomí.

Ale co když to je jen škodolibá fáma. Pomluvený může mít zcela čisté svědomí. Partner však tomu asi nebude věřit. Pro společné soužití však musí věřit, musí doufat, nepátrat a pokud náhodou sám ulítne, nepřiznat to.

Návrh na rozvod! Zde je místo na bilanci, co kdo opouští a co nastane až potom. Zcela jistě nutnost podstoupit nepříjemnou anabází právních, společenských a ekonomických úkonů, spory o rozdělení majetku a o děti. Kromě ekonomického poklesu to bude souboj nervů, co ten druhý napovídá a co ještě vylže. Jak se pak má bránit?

Potom válka o děti. „Já zvítězím a dostanu všechny, žádné mu nenechám!“ Ale co když žádné mi nezbude. Jsou už natolik vyspělé, aby samy se rozumně rozhodly? Každopádně je to poznamená. Naše neschopnost řešit životní situace se podepíše na nich a obrátí jim život naruby. Prvé oběti cizí války!

A jak dál? Kde se bude bydlet, spolu v bytě? Nikdy! Je kam a ke komu odejít? Najít si něco by nebyl problém, ale financovat to sám, když už na to nejsou dva jako dříve? Další ranění v této válce!

Čeho vlastně kdo dosáhne a od čeho se osvobodí? Třeba se zbaví alkoholika, hysterky, násilníka, špatné hospodářky, lakomce, rozhazovačky, impotenta, frigidky, žárlivce na atraktivní protějšek nebo prostě jen nevidí, co už tu dávno bylo a až teprve teď to vadí. Ale co může vadit tomu druhému na mně? Vždyť jsem naprosto dokonalý a bez chyb. Otázku takovou si pokládají určitě oba.

Dobře, prohráli jsme oba, vlastně všichni, také i naši blízcí. Ale já se osamostatním, svobodně vydechnu a začnu nový život!

Co potom dál, zůstat sám nebo si hledat partnera? Moc na výběr jich není a může být i nedobrá zkušenost. Nejspíš najít někoho takového s podobným osudem. Ale čím se asi ten provinil v předchozím vztahu? Zklamal a jak? Bude se chovat jinak, lépe ke mně nebo ještě hůř? Lze mu vůbec důvěřovat, když už jednou zklamal?

No jo, někdo má asi pravdu, že je to vlastně bude úplně stejné, jako s partnerem, který právě odchází.