„Už to mám! Udělám smažené řízky s bramborovou kaší a upeču štrůdl. Jupíí. To bude ňamina!“ tetelím se vykutáleně v ratanovém křesílku. Zhluboka nasaji omamnou vůni lahodného espressa a na chvilku přivřu oči.

Následujícího rána se s včerejším gurmánským nápadem dělím se svým drahým, správně tušíc, že mi odpor klásti nebude. Jde přeci o žvanec.

„S čím ti mohu pomoci?“, levituje otázka prostorem, a já ani chvilku nezapochybuji, abych nabídky, té vzácné mužské nabídky, nevyužila.

„Musíš pro maso“, volám při lustraci mražáku. „Došlo!“

„Ale já nevím jaké?“, letí další otázka vzduchem, už ne tolik durová, jako ta předcházející.

„No, podle toho, jaké chceš řízečky - z čuníka, kravky, pipky?“, nabízím výběr.

„Prase a krávu nechci!“ zaznělo rezolutně. „Dal bych si krůtu. Na té si nejvíce pochutnám.“

„Oukej, kup tedy krůtu!“souhlasím a mizím do sklepa pro jablka a brambory. Pro jistotu ještě za pochodu radím, do jakého krámu pro krůtí bude nejlépe zajít.

Zatímco drahouš sháněl krůtí, já si libovala v dočasné samotě. Z fretkovité formy jsem se postupně převtělovala do surikaty, až jsem zůstala s ošatkou brambor strnule stát opřená o linku. Bezduše jsem koukala a v mysli bloudila pralesem úkolů, které jsem si ještě před chvílí dobrovolně naordinovala. To ticho mne natolik paralyzovalo, že mi nedalo udělat krok, pohnout se, nahodit „motory“. Ticho mi dovolilo jen čučet.

Nevím, jak dlouze jsem se toulala v té poušti bezhybnosti, každopádně mne z ní vyvedla hromada masa, kterou můj drahý s několika plesknutími na lince vytvářel.

„Jééééééžišmarjááááááááááááááá, proč toho pro nás dva tolik neseš? Co s tím budeme dělat?“, ptala jsem se nechápavě.

„No, drahoušku, krůta nebyla! Je k mání pouze na objednávku.“, vysvětluje mi mé mužské zlatíčko a pokračuje: „Ale řeznická, abych neodešel s prázdnou, byla na mě tak moc hodná, že mi nabídla, abych namísto krůty vzal krůtí prsa, protože těch má prý dost. Tak tady je máš, jsou toho 4 kila. A ptáka že příště máme určitě objednat týden před odběrem.“

Některých hospodyněk by se možná zmocnila zlost, ale já se žačala dusit úpřímným smíchem, protože představa, jak můj drahý s psíma očima zírá na dámu za pultem odpírající mu koupi oškubané krůty, byla více než komická. Nicméně výsledek byl báječný, neboť maso na řízky nakoupeno bylo, co na tom, že v „mega“ množství.

Krůtí obídek byla velká  dobrota. Ovšem ještě na nás čekala sladká tečka. Tou jsme se dorazili při pozdním odpoledni, když jsme usedli do zimní zahrady, za jejímiž okny se zlatavý šat starého ořechu ztrácel v rozcuchaném oparu. To nastal správný čas na kafíčko, nadýchaný štrůdl a přemýšlení, co si dobrého uvaříme k příštímu sobotnímu obědu.