Nicméně, jsem rozvedená. Nikdo mi nekryje záda. Abych odešla do důchodu s minimem obav, musím splnit spoustu nezbytných úkolů.

První zásadní úkol byl zrealizován. Navštívila jsem správu sociálního zabezpečení. Prolomila jsem její přihlašovací on-line systém (telefonovat nemělo smysl, naprosto bez šance se dovolat) a povedlo se mi ulovit termín k jednání. Nebudete věřit, jaká se mne zmocnila radostná eufórie. Opravdu! Zajistit si termín k jednání na tomto specifickém úřadu, to byl trpělivostní masakr. Dobře 5měsíční bezvýsledný maraton ranního navštěvování portálu. A pak jednoho rána jsem to trefila. Hurááá, termín byl ukořistěn, byť s měsíční čekačkou.

Zbytky euforie, s nimiž jsem vstupovala na informativní jednání, mne záhy opustily. Asi jsem toho moc očekávala. Nuže, referentka za přepážkou milá, usměvavá, stejnou měrou dobrovolně nesdílná. Já však byla připravena a měla jsem nachystány dotěrné otázky. Namlouvala jsem si, že její nechuť konzultovat rozčeřím. Bohužel, protistrana byla také připravena, udržovala klidnou hladinu diskuse a erudovaně odpovídala způsobem chytré Horákyně. V zásadě žádnou z možných alternativ neprosazovala, data, z nichž by se dalo odrážet pro smysluplnou úvahu, nenabídla, předkládala vágní nevýrazné informace, které si přečtete na netu. „To vy se musíte rozhodnout, co vám bude nejvíce vyhovovat“, slyšela jsem neustále. Abych neodcházela s úplným pocitem marnosti, obdržela jsem od referentky ujištění, že podklady pro započítávaná období mám v pořádku, nic nechybí, nic nezůstává v pochybnosti. Při odchodu mi ještě doporučila, abych si za rok podala žádost o důchod sama elektronicky, čímž se vyhnu podobné „onanii“, kterou jsem si prošla při objednávání nynějšího termínu.

Ještě ovíněná úředním alibismem si sedám k mému šanonu „Důchod“ a pozvolna vkládám závěsné nadepsané složky: byt, zuby, ortopedie, léky, lyže a cyklo, kultura, oblečení a boty, pohřební sety oblečení dle ročních období, turistika, cestování, vnoučata. Na bílé Áčtverky si píši příslušné úkoly. Do složky „byt“ vkládám list s úkolem koupit novou sedačku a obstarat minipračku, rekonstrukce je naštěstí dávno hotová. Do složky „ortopedie“ poznamenávám kompresní punčocháče, podkolenky, ortézy. Do složky „lyže a cyklo“, „turistika“ „boty a oblečení“ vyplňuji papíry se seznamy toho, co chci obnovit a zmodernizovat (kabát, bunda, kozačky, šaty na koncerty, cyklobunda, softšílka, boty na běžky aj.), vše značka: „na doživotí“.

Dost času mi zabírá složka „pohřební sety oblečení dle ročních období“. To nechci podcenit. Jde přece o poslední rozloučení. Je to významné. Tedy pro mne. Připouštím si bez výčitek, že tyto společenské události budou v počtu a čase narůstat, již nyní se v mém lese kácí. Chci i v tom smutku vypadat slušně, šik, a v úctě se každému poklonit. A to není levné.

Netuším, jak rychle položky na Áčtverkách proškrtám. Ale nemám v úmyslu mnoho let přesluhovat. Chci však do důchodu odejít klidněji. Ve vidině, že mi alespoň bydlení, stravu a běžné výdaje výše penze pokryje. Že jsem ještě člověkem, mi budou připomínat moje letité úspory, když si jimi tu a tam podpořím zájmy a aktivity, které při zaměstnání mohu (díkybohu) bezbolestně provozovat (myšleno finančně). A v případě, že mne ovládne Němec či jiná nemoc či úraz, úspory mi pomohou zvýšit si úroveň důstojného uzdravování, venkoncem dožívání, jež by mohlo být dlouhé, a tím více pečovatelského komfortu žádoucí. Zcela určitě na starobní důchod, který jsem si prostřednictvím pojistného předplácela 44 let, by bylo bláhové se spoléhat.

Do důchodu jistě půjdu, jen ještě musím při výdělku ze zaměstnání splnit mé soukromé úkoly. :-)