Cítila jsem lásku k zelené krajině, k hnědým kopcům i zlatavým polím, barevné květeně s omamnou vůní, k živým statným stromům a jiným živým tvorům, jako jsou například žlutá kuřátka, bílá kachňátka nebo chlupatí králíci a strakaté kočky. Takové bylo radostné a bezstarostné období dětství. Bylo to období nevinnosti a blaženosti. Toto období se podobalo ráji na zemi.

S počátkem povinné školní docházky se děti začínají družit do hloučků, spolků a nacházet různá přátelství a party kamarádů. Jsou to kamarádky nebo kamarádi, s nimiž chceme trávit veškerý svůj volný čas, tropit hlouposti, sdílet koníčky, povídat si nebo se smát vtipům. Je to radostné období velkých přátelství, které mohou být na život a na smrt a trvají někdy až za hrob. Také já jsem si našla několik velkých kamarádek, se kterými jsem sdílela své radosti i starosti.

Později, když jsem dospívala, nalezla jsem lásku k opačnému pohlaví. Bylo to období seznamování, poznávání mladých lidí a randění. Bylo to mládí a mládí je i neštěstí v podobě platonické lásky, konce vztahu a rozchodu nebo nešťastné lásky. V tomto období jsem milovala také cestování a poznávání cizích krajů a cizích mravů. Ráda jsem poznávala cizí kulturu, gastronomii i módu. Postupem času jsem se vdala a narodilo se mi dítě. A tak začalo další období mé lásky a to je mateřská láska.

Láska svědomitého rodiče ke svým malým ratolestem může vydržet celý dlouhý život. Dobrý a laskavý rodič chová své dítě stále jako oko v hlavě, nespustí jej z očí. Dělá si dnem i nocí neustále vrásky z rozličných starostí, zda je všechno v pořádku, zdali dává svému potomkovi to nejlepší a zda dítě prospívá. Krmí, živí, šatí a pečuje o svého malého svěřence. Dítě tuto lásku někdy opětuje a vrací mu ji i s úroky a jindy si dělá, co chce, a rodič se nedočká žádné vděčnosti. Taková je mateřská láska.

Jak člověk pomalu stárne, objektem jeho lásky se stávají v pozdějším věku třeba knihy. Ty, které sám náruživě dnem i nocí čte, ale i ty, které sám jako začínající spisovatel počíná psát. Jak pravil Jan Ámos Komenský, život je jako labyrint světa a ráj srdce. Čím je člověk starší, tím spíše se uchyluje do ráje skrytého uvnitř svého srdce. Již nepotřebuje tolik cestovat ani poznávat další nové osobnosti. Už si vcelku vystačí sám jen se svými myšlenkami a obohacuje se novými styly myšlení, které jako velký objevitel nachází. Ve své mysli a fantazii se vydává na ty velké objevitelské cesty jako Kryštof Kolumbus kolem světa.

Jistě kvete láska i ve stáří, ale to nemohu posoudit, protože tak daleko zatím nedohlédnu. Odhaduji, že zřejmě to bude láska k životu samotnému, který postupně člověku proplouvá mezi prsty. Také přibydou vnoučata, které si rovněž získají lásku svých prarodičů.

Jak vidíme, láska skutečně kvete v každém věku. Jako zázračná květina prochází různými proměnami – od poupěte do květu a poté do zralosti a pomalu odkvétá.

A jak vnímáte ty své životní lásky vy?