Když je za volantem starší muž, okolí se nediví a nic zlého od něj neočekává. Je zkušený, určitě řídí celý život, říká se. Když je za volantem starší žena, lidé si myslí: pozor, tahle paní beztak neumí řídit a vyjíždí jen občas.

Pravda je, že seniorky za volantem jsou zvláštní druh. V této věkové kategorii je poměrně málo žen, které byly zvyklé užívat automobil běžně každý den tak, jako to nyní dělají mladé ženy. Dříve nebylo zvykem rozvážet děti do škol autem, jezdit autem na velké nákupy. Mnohé ženy dříve vůbec nebyly k řízení v rodinách připuštěny, protože automobil byl pro jejich mužem něčím jako božstvem, na které žádný člen rodiny nesměl sáhnout, natož se ho pokusit rozpohybovat. Tyto dámy nyní tvoří početnou kategorii, které chybí, že si řízení auta dříve více neosvojily. Nyní potřebují jezdit na nákupy do supermarketů, pokud jejich manželé mají zdravotní potíže, potřebují je vozit k lékařům. A co teprve, pokud ovdoví. Žena, která zůstane sama,  neumí řídit auto a nemá se po smrti muže třeba ani jak dostat na svou chatu, je značně početný druh.

Přibývá však mezi nimi odvážných dam, které se tuto situaci rozhodují řešit.

„Dámy ve věku kolem šedesáti lety si často objednávají produkt, který se jmenuje kondiční výcvik,“ říká Aleš Horčička, předseda Asociace autoškol ČR. „Je určený pro řidiče, kteří si nejsou příliš jistí. Typický klient? Dáma, která má řidičák třicet i čtyřicet let, v rodině bylo jen jedno auto, celou dobu řídil převážně muž. Jenže když onemocněl, měl třeba mrtvičku, začalo být třeba, aby žena zajišťovala řadu věcí,“ vysvětluje.

Právě takové klientky se často přijdou do autoškol poradit, co si počít. A instruktoři to vítají. „Někdy ženy chtějí připomenout návyky při správném parkování. Stává se, že je učíme parkovat na konkrétním místě, které potřebují, například u nemocnice, do které musí často jezdit. Není na tom nic k smíchu, naopak, získají jistotu. Rádi jim připomínáme vše, co je potřeba,. Některé stačí několik hodin, jiné je třeba věnovat jich mnohem víc,“ vysvětluje Aleš Horčička.

Zatímco padesátiletý řidič – muž zpravidla řekne něco ve smyslu, že řídí dlouho a nepotřebuje, aby mu do toho někdo kecal, padesátiletá řidička – žena si často ráda nechá poradit. Příkladem je tpětapadesátiletá Soňa z Prahy, která si udělala řidičák ve dvaceti, ale pak nikdy nejezdila. „Neměla jsem důvod, vždy řídil manžel. Před časem si zlomil nohu a my byli v háji. Nedostali jsme se ani na chalupu. Sedla jsem do auta a nebyla jsem ani schopna se rozjet. Hned jsme se pohádali. A mně došlo, že se situace může opakovat, že jednou třeba budu řídit potřebovat,“ vypráví.

Začala trénovat jízdu v autě kamarádky za její asistence. Několikrát si vyjela na nefrekventovanou cestu se synem. Pak si ještě zaplatila několik kondičních jízd v autoškole. „Manžel mi říkal, že mi to k ničemu nebude. Rok poté, co si zlomil nohu, si zlomil ruku. Inu, aktivní sportovec. Díky tomu, že jsem se naučila řídit, jsme už mohli fungovat normálně. Odřídila jsem cestu na chalupu, normálně jsem jezdila na velké nákupy. Jezdím opatrně, ale čím dál méně se bojím. Nedávno jsem si vyrazila s kamarádkou na úplně neznámou trasu a hodně jsem si tím zvedla sebevědomí. Manžel už mlčí a hlavně se vůbec neodváží mi auto nepůjčit. Sám pochopil, jak hodně byla moje snaha osvěžit si řidičské umění, prospěšná,“ vysvětluje.

Agentura Stem/Mark dělala průzkum týkající se případných rozdílů ve způsobech řízení mužů a žen. Podle jeho výsledků ženy samy sebe hodnotí negativně, když jde o parkování, předjíždění a schopnost reagovat na neočekávané situace. Muži naopak přiznávali, že je často štve, že musejí dodržovat dopravní předpisy, především předepsanou rychlost.

Ženy se častěji podceňují, nevěří, že jsou dobré řidičky. U mužů je to naopak, spíše své schopnosti a zkušenosti přeceňují. Odborníci na dopravní bezpečnost však tvrdí, že podceňování žen rozhodně není na místě. „Ženy v dopravě méně riskují, dopravní regulace vnímají pozitivněji než muži a také je více dodržují,“ uvedl Pavel Řezáč z Centra dopravního výzkumu.

Oproti generaci nejstarších seniorek, ve které jsou řidičky spíše výjimkou, jich mezi šedesátnicemi přibývá. Ať už jde o ty, které řídily celý život nebo o ty, které si řidičské schopnosti osvěžily a vrátily se za volanty až ve vyšším věku. Třeba právě díky tomu, že překonaly stud, ostych a vyrazily znovu do autoškoly.

Až zestárnou současné mladé ženy, pro které je auto přirozenou součástí života a mnohé z nich mají vlastní, takže už nemusejí čekat, zda jim ho partner půjčí, bude stará dáma za volantem zřejmě naprosto běžný jev. A budou to řidičky zkušené, vycvičené neustálým rozvážením potomků do škol, do kroužků, cestami do nákupních center a hledáním místečka k zaparkování na přelidněných sídlištích. Možná pak mýty, předsudky a vtipy spojované se staršími ženami za volantem, zcela vymizí.