Naše štědrovečerní večeře se nemůže obejít bez kapra s bramborovým salátem. Je to tak odjakživa, tedy od mých prvních vánoc až do těch zatím posledních. Jen jeden rok, když mi bylo sedm, musel za tradiční rybu narychlo zaskočit vepřový řízek. To bylo tak.
Vánoce jsme v době mého dětství trávili každoročně na chalupě a u štědrovečerního stolu nás sedělo deset. Kromě mých nejbližších, tedy rodičů a bratra, ještě čtyřčlenná rodina maminčina bratra a babička s dědou.
Připadalo mi, že se svátky slaví vlastně jenom kvůli tomu kaprovi. Hlavně kolem něj se totiž všechno točilo. Už začátkem prosince se sešla rodinná rada a rozhodla, kdo ten rok šupináče (museli být dva) koupí. Ono to totiž nebylo vždy úplně tak jednoduché, tedy hlavně v naší rodině. Některé roky totiž bylo kaprů málo, takže se na ně stály hodně dlouhé fronty. Většinou se do nich dobrovolně stavěli tatínkové, vybavení placatkami s rumem, aby jim nebylo v mrazu zima. V naší rodině ale musela být splněna ještě jedna podmínka - kapr musel mít váhu mezi 3,20 - 3,60 kilogramy. Rozhodně nesměl mít pod tři kila ("To by byl samá kost," říkávala babička), ale ani čtyři kila ("Byl by moc tučný a maso by smrdělo bahnem"). A tak se i párkrát stalo, že když na tátu konečně u stánku s kapry přišla řada, kapřík té "pravé" váhy už nebyl, což znamenalo hledat jiný stánek s rybou těžkou opravdu tři a půl.
Další dramata se odehrávala ve chvíli, kdy došlo na kuchání ryb. "Vybral jsi určitě jikrnáče, že? Polévka bez jiker by nebyla tak dobrá," ptala se, možná lehce jízlivě, babička tatínka. "Hlavně, aby nepraskla žluč. Nesmí ti prasknout žluč, to by byl malér," zopakovala babička snad desetkát a na otci, který se jako jediný z rodiny dokázal podívat do vyjevených kapřích očí, takže měl kuchání na starost, bylo vidět, jak mu rudne obličej a jak svírá nůž v dlani stále silněji...
My děti jsme se na večeři nikdy netěšili. Nechutnal nám ani smažený kapr, ani salát. A hlavně jsme se nemohli dočkat na chvíli, až se začnou rozdávat dárky. Proto jsme vždy otravně žadonili, aby už konečně všichni dojedli. Zato dospěláci si večeři užívali. "Letos se tedy kapr povedl, vůbec nesmrdí rybinou, ani bahnem," pochvalovali si každoročně. "A dala jsi do salátu také jablka?" vyptávala se mámy pokaždé babička. "My jsme vždy dávali do salátu jablka," neopomněla dodat.
Toho roku, kdy jsem dovršil sedmi let, bylo obzvláště hodně sněhu. Pamatuji si, jak jsme s mými bratranci postavili velké iglú a také několik sněhových lucerniček po vzoru dětí z Bullerbynu. Možná i kvůli přívalům sněhu rodina nakoupila větší zásoby potravin (co kdyby...) a stalo se, že se nám před Štědrým dnem nevešel naporcovaný kapr do lednice. Někoho z dospěláků napadlo, že bychom mohli vložit velký hrnec s kapry do jedné ze sněhových chýší. "Přikryjte hrnec dvěma dekami, aby maso zůstalo v chladu, ale nezmrzlo," souhlasil dědeček. Mamince, tetě i babičce se nápad s přírodní lednicí také líbil, a tak ještě do druhého hrnce přidaly máslo, sýr a slaninu.
Když šel ráno táta pro dřevo do kůlny, aby zatopil v kamnech a mohly se uvařit brambory na salát, zhrozil se. Kolem naší sněhové lednice se válely cáry z dek, poklice od hrnců a rozcupované kousky papíru, do kterých byly zabaleny sýr a slanina. A všude kolem byly stopy krve a také stopy zvířecí, které vedly do lesa. Naši přírodní lednici v noci vykradly lišky. Evidentně si pochutnaly a vůbec neřešily, zda měli kapři tu správnou váhu.
Na štědrovečerní večeři byly ten rok vepřové řízky a pro nás kluky to vlastně byly chutné a dobrodružné vánoce.
Pošlete odkaz na tento článek
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy…
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej…
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %