Vědci hovoří o znečištění života hlukem. Je to stejné, jako když se mluví o vzduchu znečištěném různými látkami, které škodí zdraví. Hluk škodí zdraví úplně stejně jako třeba kouř z výfuků a komínů. „Problém není v tom, že by hrozila lidem ztráta sluchu kvůli intenzivnímu hluku. Mnohé přístroje nyní vydávají mnohem méně hluku než dříve. Například letadla či auta byla dříve hlučnější. Hrozbou je všudypřítomnost hluku, který zdánlivě není vysoký, ale často je nad hranicí hygienických norem. Ale především jsme mu vystaveni nepřetržitě,“ uvedl profesor Josef Syka z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd, který na téma hluk jako civilizační choroba dělá přednášky.

A dodává, že hluk je stresový faktor, na který lidský organismus časem reaguje, pokud na něj působí dlouhodobě: „Například v okolí letišť a hlavních silnic v centru větších měst prokazatelně více lidí trpí nedostatkem spánku a rozmrzelostí. Když jsou hluku vystaveni dlouhodobě, stoupá u nich krevní tlak, vyskytuje se větší počet infarktů a mozkových mrtvic.“

Hluk, o kterém je nyní řeč, není šíleně hlasitá hudba z noční diskotéky ani zvuk přistávajícího letadla. Ty jsou nepříjemné, nesnesitelné, o tom nikdo nepochybuje. Jde o hluk všudypřítomný, nenápadný, který vlastně mnohdy ani nevnímáme. Ale on je s námi pořád.

Stačí si představit průměrnou českou domácnost. V koupelně vrní pračka, v kuchyni myčka či  digestoř. Trouba si také cosi bručí, občas pípne, když dosáhla nastavené teploty. Hraje rádio nebo televize. Mnohdy z každého pokoje hraje jiná televize. Co chvíli někomu pípne mail či sms. Z venku se ozývají auta, tramvaje, autobusy. V případě, že bydlíme na venkově, se auta ozývají ve většině případů také, mnohem častěji i sekačky, pily, vrtačky, hudba od sousedů. Ano, to je náš běžný život. 

Lidé, kteří žijí sami, si často stěžují, že si nemají s kým promluvit, že je u nich doma příliš velké ticho. Možná by jim v často tíživé samotě pomohlo, kdyby si řekli, že vlastně mají něco, co je nyní považováno za luxus. Mají doma ticho. Jenže většinou to ticho rychle chtějí přerušit. Pouštějí si televize, rádia, počítače. Jenže čím dál více se mluví o tom, že ten nenápadný všudypřítomný hluk, spíše vlastně zvuky z těch všech přístrojů, kterými se oblklopujeme, se odrážejí na naší kondici.

Američtí vědci zveřejnili zprávu, podle které ženy, které řadu let pracovaly v otevřených kancelářích, takzvaných open space,  mají zvýšenou hladinu adrenalinu a větší sklon k kardiovaskulárním nemocem. Lidé žijící v blízkosti frekventovaných cest rovněž častěji trpí kardiovaskulárními nemocemi než ti, kteří žijí v tichém prostředí. Podle Světové zdravotnické organizace každých deset decibelů navyšuje toto nebezpečí o deset procent a dlouhodobé působení zvuků na úrovni vyšší než padesát decibelů je schopné zvýšit tlak, u citlivých a nemocných lidí až způsobit infarkt. Co si představit pod pětapadesáti decibely? Například ne velmi frekventovanou silnici nebo hlasitou výměnu názorů.  

Zkrátka, žijeme v době hlučné, s tím těžko něco naděláme. Ale mnohdy si hluk ještě sami zvyšujeme. Sedneme do auta a ihned pustíme rádio. Přijdeme domů a hned zapneme televizi. Přijedeme na chaty a hned spouštíme sekačky a voláme na sousedy, jestli večer nepůjdou na jedno do blízké hospůdky. Tam se pak překřikujeme, protože hospůdka je plná a hraje v ní hlasitá hudba.

Tak až někdy někdo bude mít pocit osamělosti a přepadnou ho chmury, že je u něj doma příliš ticho, může si říct: Ach, vždyť já vlastně žiju zdravě.