Jestliže něco prožijeme nebo vnímáme jako poprvé, pak, ať chceme nebo nechceme, očekáváme nebo alespoň připouštíme existenci následného podruhé, případně dalších poněkolikáté.

Vím, že stejně jako já čtete raději příběhy úsměvné a veselé, které potěší, mnohdy i připomenou vlastní zážitky. Ale k životu patří i prožitky neveselé, bez nichž by však nebyl život úplným životem se všemi příchody a odchody, ztrátami a nálezy, poznáním, zráním, smiřováním a pochopením.

I smrt v kruhu nejbližších má své "poprvé" a je jen otázkou času, kdy dá o sobě vědět.

Moji prarodiče z maminčiny strany (zatímco ti tatínkovi už nežili) bydleli ve stejném městečku jako my. Dědeček byl na svou dobu vzdělaný a celkem vážený občan, povahově však velmi přátelský, veselý a skromný. I v důchodu zůstal velmi činorodý a celou letní sezónu vypomáhal alespoň v pokladně na místním koupališti. Jinak miloval hudbu, hlavně vídeňské valčíky, a sám hrál pěkně na housle. Mezi dědečkem a jeho dcerou, mou maminkou, existoval velmi silný citový vztah, zatímco babička preferovala spíš syna, žijícího v Praze.

Byly jsme celkem tři vnučky, nejstarší byla naše sestřenice z Prahy, která přijížděla jen na léto, a pak my se sestrou. Já jsem byla nejmladší vnučka a možná právě proto, ale možná i díky určitým povahovým rysům podobným mé mamince, si mě dědeček asi nejvíc oblíbil. Byla jsem s ním sžitá víc než s tatínkem, kterého udolávaly zdravotní potíže a poúnorový vývoj u nás.

Dědeček mě vozíval z koupaliště na kole "na štangli". Jednoho dne se mnou znenadání upadl. Hrozně se vylekal a pak mě prosil, abych to neříkala mámě, že ta by se na něj zlobila. Neřekla jsem to, ale poznala to sama, protože jsem hrála všemi barvami. Dědeček se jí následně přiznal, že se v poslední době necítí dobře. Vyšetření přineslo neblahou diagnózu: Rakovina jater. Vyslechla jsem to v hovoru rodičů a maminka byla velmi sklíčená. Byl červenec 1955 a po prázdninách jsem měla jít do první třídy. Zesláblého dědečka odvážela sanitka do nemocnice na operaci. Sestřenice říkala vesele Ahoj, dědo, zatímco já jsem se loučila s pláčem Na shledanou, dědečku. Operace se ukázala jako nemožná a dědečka vrátili domů. Umíral před očima.

Dědečkova matka Anna zemřela údajně na rakovinu, když mu bylo pouhých 17 let. Moje maminka měla doma v rámečku její fotografii. Ve své úzkosti vzala večer do ruky fotografii a začala svou babičku, kterou nikdy nepoznala, prosit o pomoc. V tu chvíli zhaslo v místnosti světlo. A maminka, jak nám řekla, pochopila, že už pomoci není. Dědeček zemřel následující den po svaté Anně. Říkali, že si pro něj matka přišla. Babiččina sousedka se dušovala, že tu noc viděla chodit v zahrádce neznámou paní v bílém...

Kráčeli jsme v pohřebním průvodu, mě vedl tatínek a říkal mi: Neplač, podívej, táta taky nepláče....To jsme ještě oba nevěděli, že nás za pouhých šest let opustí takhle i on.

Od tatínka jsme byly zvyklé se modlit, a tak jsem pojala dědečka do své modlitby, aby mu bylo v nebi dobře. Míjely roky a do mé modlitby vstupovali další a další blízcí lidé. Smrt nás naštěvovala často.

Patřím však k těm, kteří žijí s vědomím, že smrtí vše nekončí. Snad i proto mohu i po těch 61 letech říct své tehdejší: Na shledanou, dědečku.

P. S. Dochované dědečkovy fotografie zůstaly bohužel uloženy na naší chalupě v jižních Čechách. Přikládám tedy jen tehdejší fotografii nás tří vnuček.